Nepál

O Nepálu beze zbytku platí slogan "Once is never enough" - jet tam jednou nikdy nestačí, budete se chtít vracet. Země plná paradoxů, pod Indickým vlivem, ale bez "indické" nebezpečnosti. Země nejvyšších hor, ale i džunglí v nížinách. Ale především země plná přátelských a zajímavých lidí, kde je neustále co objevovat.

Šok v Káthmándu

Po příjemném a vcelku krátkém letu z Prahy přes Istanbul přistáváme na Tribunvanově mezinárodním letišti v Káthmándu. Nejprve vás ovane horký vzduch - začátkem května je tu stabilní teplota okolo 30°C - a hned potom vás letištní autobus odveze asi 50 metrů k příletovému terminálu (největší Nepálské letiště je vážně celkem malé). Už po cestě v taxíku z letiště začínáme chápat, že Nepál bude tak trochu jiná země. V Káthmándu je pojmenovaných jen pár největších ulic a křižovatek, na čísla popisné můžete rovnou zapomenout a po přeplněných silnicích se místo dopravních předpisů dodržují spíš různá "zvyková práva". I když většinou vyrážíme jako nezávislí cestovatelé bez pomoci cestovních kanceláří nebo agentur a jsme zvyklí na ledacos, prvních pár minut v Nepálu nám vyrazilo dech...

Smlouvat, smlouvat, smlouvat!

Jenže hned po pár hodinách aklimatizace si na všeobecný mumraj zvyknete a začnete objevovat. Čtvrť Thamel, kde se nachází většina hotelů je obrovská spleť úzkých uliček, obchůdků se suvenýry a sportovními potřebami, restauracemi, ale i s domy na spadnutí, stúpami s obitou omítkou a spoustou toulavých psů. Hlavní je nezapomenout jak se jmenuje váš hotel, protože napoprvé se v Thamelu zaručeně ztratíte. U veškerých nákupů a služeb platí základní pravidlo: pokud není někde napsaná cena, smlouvejte! U služeb jako je jízda taxíkem nebo rikšou se bez problémů dostanete na třetinu navrhované ceny. Pokud máte čas na delší dohadování, tak není problém ani 20-25% původní částky. Nemusíte se bát, že by na tom místní prodělali - pokud cenu srazíte příliš, zdvořile Vás odmítnou. V kamenných obchodech je smlouvání o něco obtížnější, ale většinou se také dostanete někam k polovině. V Káthmándú jen v rychlosti procházíme palácové náměstí, vyšplháme na opičí horu se stúpou Swayambhunat, projdeme historické město Bhaktapur a vyrážíme do Pokhary - výchozího bodu pro cesty do regionu Annapurny.

Pokhara, ráj cestovatelů

Do Pokhary jedeme vcelku pohodlně turistickým autobusem. Řidič se usmívá, lámanou angličtinou nás ujišťuje, že všechno je OK a závratnou skoro 30kilometrovou rychlostí se řítí po částečně asfaltové, ale občas spíš kameno-bahnité silnici. Cesta Kathmandu - Pokhara, celkem 200km, trvá asi 8 hodin. Pokud máte málo času, můžete využít i lety lokálních aerolinek Budha Air nebo Yak Air. Letenky většinou není problém koupit i na druhý den a stojí okolo 100 USD. Pokud spěcháte, ušetří vám den cesty. Pokhara je druhé největší město Nepálu po Káthmándú a víc se od něj snad ani lišit nemůže. Turistická čtvrť Lakeside nabízí pobřežní promenádu, plážové bary, projížďky pramicí po jezeře a obecně klidné prostředí - pravý opak přeplněného a trochu chaotického Kathmandu. Pokud vám chybí ve výbavě na trek cokoli od bundy přes širokospektrá antibiotika až po nosiče nebo průvodce, v Pokhaře se dá sehnat prakticky všechno. Jen smlouvání tu není taková zábava - hlavně proto, že už od začátku vám nasadí férovější cenu.

Trek pod Annapurnu

My už ale konečně vyrážíme za hlavním cílem naší cesty. Víc než polovina turistů přijíždějících do Nepálu (a prakticky všichni co dorazí do Pokhary) sem jedou kvůli horám. Náš trek patří k těm středně těžkým - z vesnice Nayapul (1025m.n.m) budeme stoupat prakticky přímo nahoru až k základnímu táboru pod Annapurnou  - "Annapurna Base Camp" aneb A.B.C (4130m.n.n.). Bohužel (jak zjišťujeme po cestě) se tomu "přímo nahoru" vždycky připlete do cesty nějaké to údolí, takže občas šlapeme 2500 schodů dolů s vidinou toho, že jen co přejdeme provazový most, půjdeme to samé zas nahoru. Máme svojí hrdost, takže si všechny věci neseme sami, čímž sklízíme obdiv od většiny turistů, kteří raději využili služeb nosiče nebo průvodce. V kopci mě ale občas napadá, že nejsme ani tak "strong" jako spíš "stupid" a nadávám na všechny ty zbytečnosti, co jsme si zabalili navíc. I když vyrazíte ve dvou, většinu cesty stejně strávíte ve větší skupince - na treku neustále potkáváte podobně naladěné lidi, se kterými je snadné se spřátelit, pobavit se a jít kus cesty spolu.

Čtyři kilometry nad mořem a pořád v údolí

Ze začátku máme problém s orientací - se značením stezek si tu hlavu nikdo moc nelámal, ale záhy se učíme pravidlo, že nejširší cesta bývá obvykle ta správná. Navíc zjistíte, že místní lidé jsou opravdu hodně přátelští a snaží se vám pomoct, jak jen to jde. Ostatně pokud si Himálaje představujete jako pusté a nedotčené pohoří, není to tak úplně pravda. Nejméně do 3 kilometrů nad mořem tu běžně žijí lidé a cca do 5 kilometrů najdete restaurace nebo lodžie (ubytovny) pro turisty. Zajímavé je to tu se školami - je jich tu sice celkem dost, ale i tak každé ráno potkáváte dav školáků, kteří jdou někdy hodinu, jindy dvě do nejbližší školy (a navíc to vypadá, že se tam těší).
První den nás ještě míjí džípy, které dojedou až skoro k vesnici Ghandruk - správnímu centrum celé oblasti Annapurny. Dál už ale pokračuje kamenitá stezka, kde krom dalších turistů a místních potkáte už jen oslí karavany. Ani karavany ale nedojdou příliš daleko a tak je posledních několik vesnic na naší cestě zásobováno jen nosiči. Tomu také odpovídá cena, která roste prakticky s každým ušlým metrem (přece jen to pivo někdo musel 3 dny nést, než vám ho nahoře na A.B.C. prodají).
Po pěti dnech šlapání do kopce stojíme konečně na "vrcholu" - dorazili jsme do výšky 4130 metrů nad mořem do Annapurna Base Camp. A výhledy rozhodně stojí zato.  Všude okolo nás se skoro na dosah ruky rozprostírají vrcholy 6 až 8 kilometrů vysoké. V euforii si slibujeme, že příště musíme ještě výš. Sice jsme víc než 4 kilometry nad mořem, ale pořád v údolí.

Chitwan - blíž už k přírodě být nemůžete

Rychle sestupujeme zpátky podél řeky Modi Khola, chceme přece ještě stihnout národní park Chitwan - srdce Nepálské divoké přírody. Bolí nás záda, kolena tvrdí že už nejsme nejmladší, ale především nás tlačí čas - datum odletu se nezadržitelně blíží, a tak stíháme dolů sejít za 2 dny místo plánovaných čtyř a přejíždíme do nížin - do Terají.
Teraje byly původně prakticky celé pokryty džunglí a silně zamořeny malárií. Nepálská vláda však v 50. letech pomocí slušného množství DDT srazila úroveň malárie na přijatelnou úroveň a začala s programem osidlování nížin. Národní park Chitwan je to, co zbylo z původní džungle. Ubytováváme se v krásné Chitwan Gaida Lodge, kde přímo v areálu hnízdí kolem 50 různých druhů ptáků a hlavně vzrostlé stromy poskytují stín a chládek v místních 40° vedrech. Chitwan je známý především díky populaci nosorožců, ale velký zážitek je i jízda na slonech, setkání s krokodýly hned vedle vesnice, nebo pozorování některých z více než 500 druhů ptáků. Do národního parku smíte kvůli vlastní bezpečnosti vstoupit pouze v doprovodu průvodce (ale i ti raději chodí ve dvou, protože nosorožec je poměrně nebezpečné zvíře). V Chitwanu běžně žijí i tygři a medvědi, ale před těmi nás průvodci kupodivu varovali mnohem méně důrazně. Brzo jsme pochopili proč. Je těžké popsat pocit, který máte, když se 15 metrů před vámi v zákrutu cesty objeví třítunový živý opancéřovaný tank, který si nejprve klidně přežvykuje čerstvou trávu, ale po chvíli zvedne hlavu a výhružně se na vás podívá. Nicméně díky pohotovému zásahu našeho průvodce jsme setkání s nosorožcem přežili bez úhony a mohli vyrazit na cestu domů.

Once is never enough

Je jedno kolik času si vyhradíte k poznávání Nepálu - nikdy to nebude dost. Za 14 dní, které jsme tam strávili my, jsme k němu dokázali jen lehce přičichnout. Ale ať už je to kvůli skvělým lidem, historickým památkám, nádherným horám, touze překonávat stále větší výzvy, nebo procházet tajemnou džunglí - vždycky si najdete dost důvodů k návratu.